"Po tajmu"... s Evou

       "Po tajmu" jsem tentokrát "zpovídal" osobu, která také stála na počátku současné úspěšné éry roztockého mládežnického volejbalu. Osobu, která se svými svěřenkyněmi  dosáhla několika úspěchů i na republikové úrovni a aktuálně vede družstvo starších žákyň. Tou osobou je ...

 ... Eva Juranová

Evo, řekni nám, kdy a kde jsi začala s volejbalem?                                                       Já sama jsem s volejbalem začala v mých asi 11 letech, kdy jsme se s kamarádkou rozhodly chodit do oddílu TJ Spartak Dejvice (dnes TJ Sokol Praha Hanspaulka). Tehdy to byl docela normální věk nato s volejbalem začít.                                              

Jaké to byly začátky?                                                                                                    Nejdřív jsme házely, pak jsme se učily odbíjet a nakonec, asi po dvou letech, nás postavili do hřiště a měly jsme hrát. No, moc nám to nešlo. Bylo to hlavně o podání - komu se podařilo poslat balón na druhou stranu, měl navrch. Oproti tomu dnes v tomto věku děti již často hrají volejbal velmi slušně, mají solidní základy techniky i herní zkušenosti, a to hlavně díky systému minivolejbalu, který jim umožňuje hrát již mnohem dřív. V tom mají dnešní děti velkou výhodu.                

Co ostatní sporty v mládí?                                                                                          Jako děcko jsem prošla různými sportovními kroužky a oddíly. Chodila jsem na atletiku, rytmickou gymnastiku, plavání, i s rodiči jsme sportovali - lyže, běžky, kolo, turistika, vodní sporty... Jsem za to ráda, protože všechno na mně zanechalo stopu (snad kromě té rytmické gymnastiky 😊) a pohyb obecně mám ráda dodnes.

Jaké byly Tvoje volejbalové ambice?                                                                              U mne se o hráčských volejbalových ambicích asi ani moc mluvit nedá. Sotva jsem se něco z volejbalu naučila, oddíl se rozpadl a ani já už pak nepokračovala. Zpátky jsem se dostávala k volejbalu oklikou, přes školní tým a rekreační smíšený volejbal, až do ženského družstva v Roztokách, které tehdy hrálo 1. krajskou třídu.

Jak jsi se dostala k trénování ?                                                                                        K trénování jsem se dostala tak, jak je asi u trenérek dost časté - kvůli vlastním dětem. Když začala trénovat volejbal moje roztocká týmová spoluhráčka Šárka, po čase jsem jí začala s tréninky pomáhat, protože k ní chodila na volejbal i moje dcera. Pak jsem rozjela vlastní družstvo o kategorii níž, zájem o volejbal mezi dětmi v Roztokách byl velký. 

Co Tě na trénování baví nejvíce?                                                                                Baví mě práce s děvčaty - když vidím, že ze sebe vydávají to nejlepší a současně se volejbalem baví. Je velmi potěšující sledovat jejich pokroky, které možná z tréninku na trénink nejsou až tak patrné, ale když se člověk ohlédne dále, je to markantní. Zároveň každá z hráček pro mne znamená výzvu. Každá je jiná, a potřebuje jiný přístup, aby dosáhla co nejlepšího pokroku.

Jaká je Tvoje trenérská filosofie?                                                                             Používám hodně pozitivní motivace a chci, aby hráčky procesu učení rozuměly, aby věděly, co proč dělají. Že nic na tréninku neděláme jen tak, všechno má svůj účel. Zároveň to všichni, trenéři i hráčky, děláme pro radost, i když to někdy trochu bolí. A co se dělá s radostí, vždy jde lépe 😊

Tvůj trenérský cíl nebo sen?                                                                                      Mým trenérským cílem je nadchnout pro volejbal mladé hráčky, které by v budoucnu u volejbalu zůstaly. Chtěla bych, a v tom určitě nejsem sama, aby se podařilo v Roztokách vybudovat širokou hráčskou základnu ve všech mládežnických kategoriích, tedy hlavně u děvčat. Aby se Roztoky staly městem volejbalu. Myslím, že to se nám (celému týmu roztockých volejbalových trenérů) docela začíná dařit.

To určitě. Co považuješ za svoje největší trenérské úspěchy?                                      Mezi ty největší "počitatelné" úspěchy určitě patří umístění na špici krajského přeboru starších žákyň a účasti na mistrovství ČR, kde se nám s mladšími žákyněmi dokonce podařilo dostat tým z Roztok mezi 10 nejlepších družstev republiky. Nejcennějším úspěchem pro mne jsou ale všechny hráčky a hráči, které jsme dokázali naučit mít z volejbalu radost, takže u něho zůstali, nebo se k němu vrátí, až bude čas. A těch je už skoro "nepočítaně". 

Co si myslíš, že je z hlediska trénování Tvoje silná a slabá stránka?                           Myslím, že dívky na naše tréninky chodí rády, cítí se tam díky našemu přístupu dobře. Snažíme se s mými trenérskými kolegy vytvořit prostředí, kde jsou hráčky pozitivně motivovány k tomu, aby na sobě pracovaly, aby dokázaly překonat samy sebe. Někdy jsem ale asi až moc hodná...

Když zrovna neděláš volejbal, čím se tak nejlépe zabavíš či zrelaxuješ?         Protože s volejbalem trávíme hodně času v tělocvičně, ráda si odpočinu při venkovních aktivitách, ať jsou to aktivity sportovní nebo jiné. Také samozřejmě trávím ráda čas s přáteli a s rodinou, která mi jinak toleruje hodně času mimo domov právě kvůli trénování.

Se staršími žákyněmi jste se letos opět probojovaly mezi nejlepší družstva středočeského kraje, tipneš si, jak si holky povedou? Cinkne opět medaile?          Ano, loňská krajská medaile je opravdu cenná, zvlášť když je náš středočeský kraj v těchto kategoriích tak "našlapaný", jak je. Letos se do krajského přeboru starších žákyň přihlásilo 37 družstev, což je zase o něco více než loni, a konkurence je opravdu obrovská. Zatím se děvčatům podařilo probojovat se v kvalifikaci do 1. skupiny mezi 10 nejlepších družstev a určitě se budeme snažit se mezi elitou udržet v průběhu celé sezóny. A jestli bude medaile? To bude velmi těžké. Nechme se překvapit...

Co Tě na roztockém volejbale nejvíce trápí a naopak co tě těší?                         Začnu tím, co mě těší: Je to celý široký tým lidí, které se podařilo do roztockého volejbalu vtáhnout, ať už jsou to trenéři nebo rodiče hráček, co nás a naši činnost podporují opravdu zásadním způsobem. Vytvořila se tu parta nadšenců, díky kterým může roztocký volejbal být tam, kde je. A daří se díky tomu i překonávat překážky, jako je nedostatek prostor pro tréninky a zápasy, nebo personální zajištění trenérských pozic. To jsou asi dvě největší výzvy, které je nutno překonávat, abychom ten rozjetý roztocký volejbalový vlak udrželi na trati.

A nakonec poprosím o nějaký vzkaz pro Tvé trenérské kolegyně, svěřenkyně nebo fanoušky roztockého volejbalu.                                                                                  Síla je v týmu. Bez lidí kolem sebe jednotlivec moc nezmůže.

Evo,  moc Ti děkuji za odpovědi i za to co jsi pro roztocký volejbal udělala, co pro něj děláš a věřím, že ještě dlouho dělat budeš. Současně bych chtěl Tobě i Tvým trenérským kolegyním popřál hodně "materiálu", aby jste měly s čím pracovat, a ať vás to pořád baví. Díky.