"Po tajmu"... s Filipem

      Na "tripu" ve Frýdku byl dostatek času poklábosit, a tak vznikl nový materiál pro rubriku "Po tajmu", ve které vám formou rozhovoru chceme blíže představit všechny ty, kteří se "motají" kolem roztockého volejbalu. Druhým respondentem se tak stal nováček v našem malém rybníčku, trenér kadetek, 

 ... Filip Plášil 

Filipe, řekni nám kdo Tě přivedl k volejbalu, a kdy a kde jsi udělal první volejbalové krůčky?                                                                                                            Je to tak, že rodiče volejbal hráli. Obecně jsem byl veden ke sportu jako takovému a k volejbalu mě to po vzoru rodičů táhlo. S volejbalem jako hlavním sportem jsem začal až v 15 letech v klubu VK Ervěnice, dnes VK Jirkov. Do místní haly se rád vracím jako soupeř. Jsou tam stále trenéři, kteří mě tam tehdy trénovali.

Ve kterých sportech jsi mohl udělat "díru" do světa nebýt volejbalu?                        Než jsem začal "vážně" s volejbalem, aktivně jsem se věnoval tenisu. Za školu jsem hrál basket, i když to se samozřejmě za výkonnostní obdobu sportu počítat nedalo. Celkem obstojně lyžuji a kopnout do míče taky trochu umím😊. V současné době jsem přesedlal spíš na kolo, případně se vrátil k tenisu. Vzhledem k tomu, že jsem většinu času v nějakém kolektivu, tak je občas příjemné někam vyjet a trochu pročistit hlavu.

Dali Ti tyto sporty něco pro budoucí volejbalovou kariéru?                                  Tenis mně extrémně pomohl v rozvoji pohybu. Když to hodnotím zpětně měl jsem v tenise i štěstí na trenéry. Tehdy jsem to tak nevnímal a měli to se mnou těžké, ale dnes z jejich způsobu učení sportu sám vycházím.

Jaká byla Tvoje hráčská kariéra?                                                                                    No řekněme, že moje hráčská kariéra úplně zářná nebyla. Hrál jsem sice extraligu kadetů a 1. ligu juniorů, ale v dospělém věku jsem koketoval nejvýše s druhou ligou. Ač si tedy nemyslím, že bych volejbalu úplně nerozuměl a neuměl ho hrát. Asi to ale odpovídalo mému talentu a tomu, čeho jsem byl reálně schopen dosáhnout.

Na kterém postu jsi nastupoval?                                                                                     V tomto jsem poměrně renesanční. V podstatě jsem hrál na všech postech asi kromě libera. Většinu času na postu krajních smečařů. Ať už jako univerzál, nebo přihrávající smečař.

A proč jsi skončil tak brzo?                                                                                            Na toto je odpověď jednoduchá. Dosáhl jsem svého limitu. Později nebyl čas se hraní a tréninku věnovat tak, jak bych si já sám představoval. Navíc vzhledem k tréninkovým povinnostem není na hraní čas.

Jaká byla Tvoje silná stránka a naopak, kde jsi měl největší rezervy?                Myslím, že jsem měl relativně vyrovnané téměř všechny herní činnosti. Trochu hůř jsem blokoval, lépe zase přihrával. Trochu mě brzdila netrpělivost, kterou trpím dodnes a taková trochu jankovitost a neorganizace ve vlastní hře. V té době jsem to tak nevnímal, ale při mém dnešním pohledu na volejbal je to celkem zřejmé.

Proč jsi se rozhodl trénovat?                                                                                    Trénuji proto, že mě to prostě baví. Mám rád volejbal jako sport. Jako trenér mám možnost ovlivnit více věcí než jen svůj vlastní výkon. Baví mě formovat družstva, která trénuji a sledovat hráčky, jak se zlepšují. Odměnou pak je, že se jim daří, jako celému týmu a hra má hlavu a patu. Zkrátka to, jaký volejbal družstva převádějí. S tím přichází zpravidla i ta měřitelná část, tedy vítězství.

A proč specializace na ženský, resp. dívčí volejbal?                                             Dostal jsem příležitost trénovat dívčí družstva. Obecně se s děvčaty i lépe pracuje ve smyslu formování týmu. Jsou obecně pracovitější a trpělivější. U děvčat je současně vyšší konkurence, takže je větší zábava a rozmanitost z pohledu soupeřů. Z pohledu té konečné podoby sportu je pořád ženský volejbal trochu víc hra, kde se vyskytují delší výměny, než mužský volejbal, který se dostal do stavu, kdy je nutná úplně extrémní agresivita, aby se hráč prosadil na top úroveň. V každém případě je možné, že se k trénování kluků třeba jednou dostanu. Aktuálně o tom ale nijak neuvažuji.

Jaká je Tvoje trenérská filosofie.                                                                                       Kdo útočí vyhrává. K tomu je třeba mít dovednost a organizovanou hru. Dovednost je, dle mého, ta nejzákladnější věc. Pokud hráč nemá precizní herní dovednosti, nedokáže se prosadit v lize a dle mého má problém už v krajském přeboru. 

Co považuješ za své největší trenérské úspěchy?                                                       Za trenérské úspěchy považuji to, že se podařilo ve všech mých trenérských letech posunout děvčata, se kterými jsem daný rok spolupracoval, na lepší volejbalovou úroveň. To si myslím, že bylo to nejdůležitější. V jistém smyslu důležitější než výčet nějakých výsledků. Výsledky jsou pouze obraz odvedené práce a to jak trenérů, tak hlavně hráček. Nicméně je to věc, která se špatně měří a popisuje.

Ale přeci jenom, vím, že jsou za Tebou i výsledky, tak se nám pochlub.                  Ty nejzajímavější úspěchy z pohledu výsledků jsou, myslím si, postup do extraligy kadetek s družstvem BVC Chodov. Kdo hrál někdy o titul, či postup ví, že je to extrémně těžká věc, jak na výkonnost, tak na psychiku. Naštěstí se to podařilo a Chodov byl dlouho extraligovým klubem.                                                                Dalším trenérským úspěchem bylo určitě to, že se podařilo vyhrát Lence Veselé, kterou jsem dlouho vedl v Chodově, dvakrát za sebou MČR U16 v plážovém volejbale. První rok po velkém boji (společně s Terkou Lajkebovou, která s námi teď hraje extraligu) a druhý rok s velkým přehledem s Luckou Knoblochovou.                Měl jsem možnost podívat se v roli statistika i na mistrovství Evropy hráček U17 (myslím) s ročníky 2002. To byl z mého pohledu opravdu hard core a pro mě velmi náročná zkušenost. Ale zpětně na to rád vzpomínám.                                                       A nakonec nutno zmínit, že se podařilo připravit i několik týmů na MČR mladších žákyň, na MČR postoupit a vždy se umístit do 8. místa.                                                    Svou troškou do mlýna jsem přispěl, troufnu si říct, i při loňském tažení výběru KCM na loňské olympiádě dětí a mládeže, kde Středočeský výběr uhrál s velkým přehledem zlatou medaili. Troška do mlýna je opravdu přesně tak, jak říkám, protože holky měly možnost spolupracovat se spoustou dobrých trenérů.

V čem vidíš největší rozdíl mezi beachem a šestkama? Teď mě samozřejmě nezajímá, že písek a antuka nebo plavky a dresy, ale např. rozdíly v technice či jiná specifika, která jsou běžnému fanouškovi skryta.                                                         V první řadě bych rád řekl, že si myslím, že jeden z typů volejbalu je výborným doplňkem k tomu druhému. Je to i jeden z důvodu, proč jsem rád, pokud si hráčky najdou k oběma zmiňovaným volejbalům vztah. Mezi beachem a šestkami je rozdílů hned několik. Jak herních, tak z pohledu psychologie. Některé rozdíly zmíním, ale vystačilo by to na celý článek.                                                                                        Šestky jsou už od mladších kategorií rychlejší a řekněme tvrdší, agresivnější z pohledu útočení. I mladé hráčky a hráči se jsou schopni naučit tvrdé podání i smeč a tím pádem je třeba, aby se tomuto přizpůsobovala přihrávka a obrana. Současně jsou komplikovanější z pohledu organizace hry a počtu situací, které je v nich potřeba řešit. Na druhou stranu hráčů je na hřišti víc a v případě krize jednoho mu může tým výrazně pomoct. Není takový tlak na opravdu stoprocentní mentální a fyzickou odolnost.

A beach?                                                                                                                   Beach je zase náročnější na pohyb a fyzickou kondici. Současně je jiný z pohledu psychologie. Aby se hráči v tomto typu volejbalu prosadili, je třeba, aby byly opravdu dravci a ti úspěšní se tak i prezentují. Na rozdíl od šestek, chce-li pár vyhrávat, musí být mentálně odolný a nemá čas si v zápase jakýmkoli způsobem ulevit, nebo o sobě pochybovat. Beach přirovnávám z pohledu přístup hodně k tenisu. A to jak v přístupu na kurtu, tak i v přístupu mimo kurt. Co si prostě nezaslouží daný hráč, či hráčka vlastní pílí, dravostí a šikovností, to nemá.

Najdeme rozdíl třeba i v technice úderů?                                                                    Na rozdíl od šestek je beach víc techničtější a běhavější, a to zejména v mladších kategoriích. Paradoxně to hráčkám vychovaným pouze v písku v pozdějších kategoriích překáží, neboť zpravidla hrají zápasy spíše na obranu než na útok. A to je u sportu, který je primárně útočně laděný poměrně překážka. Z toho důvodu u nás můžeme pozorovat trend, kdy top hráčky oba sporty více , či méně kombinují.

Proč Roztoky?                                                                                                         Situace s Roztoky byla na začátku velmi pragmatická. V minulém ročníku jsme jako klub SVBC uhráli s ročníkem 2004-2005 4. místo v extralize kadetek. V letošní sezoně jsme se dostali do situace, kdy bychom se museli buď soutěže zbavit, nebo najít jinou alternativu. Tuto alternativu nám Roztoky poskytly a všem činovníkům z Roztok, v čele se Šárkou Čížkovou a Pájou Šaljič, za to patří velký dík.

A cíle se kterými si do Roztok přišel?                                                                             Já hlavně doufám, že se podaří s děvčaty z Roztok to, co se podařilo v minulých letech s ostatními hráčkami. Tedy to, že se volejbalově posunou. Myslím, že se to zatím celkem daří, i když start do sezony byl všelijaký, jen ne idylický a klidný. V každém případě musím říct, že ochota děvčat pracovat a zlepšovat se je opravdu skvělá a jejich výkony, které mají stoupající tendenci to jen potvrzují. Doufám, že jim to vydrží co nejdéle.

Tipneš si, jak holky dopadnou?                                                                               Zatím je obtížné tipovat. Po prvním kole to vypadá, že jsme měli poměrně těžkou skupinu, co se týče úvodního losu. Je velmi důležité, že se teď podařilo postoupit a máme relativně klid do dalších bojů. Další věcí je, že se družstvo stále ještě formuje, což přinášelo určitý a pochopitelný neklid. Doufám, že už jsme tento neklid překonali a že bude vše do konce sezony v pohodě. Důležité je, aby se zlepšoval celkový volejbalový projev týmu a tým byl komplexně silný. Pokud se to podaří, tak můžeme možná zaútočit i na finálový turnaj. To je ale za dlouho a stát se může spousta věcí. Teď je hlavně důležité dál pokračovat v práci a pořád se zlepšovat tak, abychom byly všichni spokojení s převáděnou hrou i výsledky a pokud možno, aby se družstvo drželo alespoň v této 3. výkonnostní skupině.

A nakonec Tě poprosím o nějaký vzkaz či moudro, které bude adresované Tvým trenérským kolegům, svěřenkyním nebo prostě jen fanouškům volejbalu.      Nevím, jestli jsem zrovna ten, kdo by měl pronášet moudra. V každém případě bych byl rád, abychom společně dokázali posunout děvčata na vyšší volejbalový level. Aby si užila jak extraligu, které je jedinečnou šancí konfrontovat se s nejlepšími děvčaty v republice, tak 1. ligu U22, která je sice těžká, nicméně, myslím si, že ne nehratelná. A aby jednou holky vzpomínaly na tento rok jako na skvělý zážitek a skvělou zkušenost a třeba si i vytyčili další volejbalové cíle.                                      Fanouškům bych pak chtěl vzkázat, že jsem kvůli holkám rád za jejich podporu, kterou (minimálně kadetky) mají a za skvělou atmosféru, kterou v halách vytváří. Je to takové příjemné koření a děvčatům to pomáhá. Za mě tímto všechny palce nahoru.

Filipe,  děkuji za Tvoji upřímnou zpověď  a  popřeju Tobě i našim holkám, aby jste společně naplnili cíle, se kterými si do Roztok přišel, a tím teď nemyslím výsledky, ale mám na mysli  hlavně ten posun ve volejbalových dovednostech

Křížový výslech